Měsíc svou gravitací nepůsobí jen na oceány, ale deformuje i pevné tělo Země. Tato deformace se nazývá pevninský příliv a dosahuje sice jen několika desítek centimetrů, přesto má měřitelné důsledky. Zemská kůra se vlivem měsíční přitažlivosti periodicky natahuje a smršťuje, podobně jako se natahuje vodní hladina. Rozdíl je v tom, že pevná látka klade větší odpor, takže deformace zaostává za okamžitou polohou Měsíce. Toto zpoždění vzniká kvůli vnitřnímu tření a viskoelastickým vlastnostem zemského pláště.

Deformace pevného tělesa přímo souvisí s rotací planety. Protože se Země otáčí rychleji, než obíhá Měsíc, hřeben pevninského přílivu je vždy mírně vychýlen dopředu ve směru rotace. Tento posun vytváří gravitační moment, který Zemi brzdí. Pokud vás zajímá, jak se tento jev projevuje v praxi, přečtěte si o přílivech a odlivech, které jsou nejznámějším projevem stejné síly. Brzdění je sice nepatrné, ale kumulativně prodlužuje délku dne. Měření ukazují, že den se prodlužuje přibližně o 1,7 milisekundy za století.

Energie odebraná rotaci se mění na teplo v zemském nitru a částečně se přenáší na Měsíc. Ten se proto od Země pomalu vzdaluje, přibližně o 3,8 centimetru za rok. Tento proces není nový, probíhá miliardy let a formoval jak dráhu Měsíce, tak rotaci Země. V dávné minulosti byla Země rychlejší a den trval jen několik hodin. Měsíc byl naopak mnohem blíže. Vzájemné gravitační působení tak vytváří dlouhodobý vývoj systému Země–Měsíc, který pokračuje i dnes.

Pevninský příliv má význam i pro geodézii a přesné měření času. Bez zahrnutí tohoto efektu by atomové hodiny a astronomická pozorování nesouhlasily. Deformace také ovlivňuje napětí v zemské kůře a může přispívat k seismické aktivitě v citlivých oblastech. I když je účinek malý, jeho důsledky jsou měřitelné a potvrzují, že Měsíc není jen pasivním průvodcem, ale aktivním činitelem, který utváří naši planetu.